Stačí úsměv toho druhého, aby se vám líbil?

Říká se, že úsměv sluší každému. Je pravda, že na někom je vidět, že jeho život je samá depka a že těch příležitostí k úsměvům moc není a zpravidla ti pak nechápou ty, které se od přírody tváří šťastně, v pohodě. Mám kamaráda, který byl přesně takový, zakřiknutý, extrémně pasivní, nebyl nikde rád, zadumaný. Pochopil jsem čím to je až když jsem u nich byl. Já jsem přecitlivělý extrovert a vím, že tam u nich bylo hodně smutku. Proč to těm lidem nedochází, že když nemají prostor ke změně, že stereotypem se nic nezmění?
Ano, já jsem třeba ovlivněn svojí mámou psycholožkou. Nechci říkat, že je to moje zásluha, ale spíš naše a vlastně i těch jeho rodičů, že tomu byli otevření, protože kámošovi jsme dali důvěru se stát svým člověkem a přes to oni začali být také lepšími, nebo spíš šťastnějšími... Jasně, je to jednoduše napsané a nebylo to ze dne na den, je za tím hodně věnovaný čas, ale opravdu bych to uzavřel tím, že stačilo se trochu usmívat a zaujmout jiný pohled na život, než role oběti, která je podle mámy logická, ale nekreativní, což si ten člověk v té pozici neuvědomuje. Tady lidí, co se pasují do role oběti je dost, ale chápu.

Jde o to, že se kámoš začal líbit holkám a našel si slečnu a žije v podstatě jinak. Stále je to introvert, ale není tak zakřiknutý, zadumaný, vykulený.
A pak mi došlo, že kdyby se více lidi usmívali, že by byli přirozeně bráni za dobré lidi.

Jenže někdy člověk chce trvat na svém, protože je to pro něj bezpečnější. Overthinkuju...

Co myslíte vy? Je to tak nebo ne? Samozřejmě ten člověk musí mít zdravé zuby no... :D