Jsem zamilovanej

Potkal jsem nádhernýho kluka! Zábavnej, ohnivej, štíhlej, vysokej a dlouhej, však vy víte, kde. Celej je, i jeho p**o, jak vytesaný z mramoru, jak nejdokonalejší antická socha. Mě je 22 jemu 24. Nechtěl jsem s ním vlízt hned do postele, ale skončili jsme tam. Bylo to úžasný. Ještě teď mám husí kůži a když si vzpomenu, co mi dělal, podlamují se mi kolena. Píšem si na whatsupu. Dohodli jsme se, že se uvidíme zase v neděli. Akorát, když mu napíšu, tak si tu zprávu ještě nepřečetl, a to už od včera. Telefon kontroluju každou hodinu, každou minutu, té hodiny. Vím, blbost. Říkal, že to bylo fajn, že se uvidíme zas. Nechci mu psát, poslal jsem mu vlastně jen jednu zprávu. Zůstala nepřečtená. Ale ani před tím neodepisoval hned. Mám svoji hrdost a o kluky fakt nemám nouzi. Jenže tenhle je naprosto jinej, úžasnej. Úplně září a mě zapálil svým ohněm a hořím, jak blázen. Tak teď čekám, jestli v neděli dorazí. Byl jsem jen další v jeho zářezu na pažbě? Kámoš mi říká, vítej v buzňáckým světě. I já jsem rozdával ostatním zklamání. Je to karma? Když nepřijde, opláču to. Vlastně už teď je mi na howno. Všechny ty zbytečný kecy. Mám strach, že už nepřijde. Sobota bude na p**u, jestli odepíše a jestli v neděli přijde. Roky jsem nepotkal nikoho, který by se mnou takhle zamával během jediného čtvrtečního odpoledne. On neví, jak jsem z něho na sračky. Jsem na něj milej, ale že jsem se z něho úplně zbláznil, to skrývám. Co vy na to? Jsem d***lně zamilovanej do někoho, koho znám půl dne. Zažil někdo něco takového? Dostanu tady od vás naložíno jako anonym s d***lním dotazem nebo mě někdo utěší?