Poruchy příjmy potravy
08. 03. 2014 v 18:23 Anonym
Zdravím, zajímalo mě, setkali jste se s někým, kdo trpěl PPP? Nebo máte sami zkušenosti? Jak jste se s tím poprali?
omlouvám se za překlep v nadpisu --' :D
omlouvám se za překlep v nadpisu --' :D
Já si tím prošel, ale už se to zlepšilo. Nedokáži sice sníst vše a spíše menší porce ale jisté omezení stále mám. Bylo to snad díky nemoci nebo mým psychickým stavem kdy jsem měl jenom opravdu těžké období kdy jsem o sobě skoro ani nevěděl.Prostě nemoc i život se komplikoval a to si vzalo daň na psychice a i to, že jsem dokázal i 3 dny nejíst a necítil jsem hlad. Navíc tu byla i potíž, že jsem se sám najíst nedokázal. Ale pak se to vyřešilo s pomocí lékařů, hospitalizace apod. Je to složité. Těch důvodů poruchy příjmů potravy je více. odkaz na Wikipedii blbne. Takže základní faktory jsou psychologické, psychosociální atd.
PPP-pedagogicko-psychologická poradna :D
Souhlasím - 1 • Nesouhlasím
Nahlásit
Docela by se mi hodila, mám příliš silnej instinkt přežít, což mi nedovolí nejíst a musim jíst i to co nechcu a akorát se za to nenávidět...
Souhlasím • Nesouhlasím - 1
Nahlásit
Pro všechny. zažijte si tu bezmoc kdy se nedokážete ani hnout díky dlouhodobé nemoci,rodina na vás kašle, partner si najde někoho jiného a do toho chytnete meningokoka, jež sám o sobě mne málem zabil. Jen díky lékařům a doslova několikaleté péči se mi chuť začala vracet. Přesto ač se cítím opravdu silně, neznamená to, že v životě nenastane chvíle kdy už toho je moc. Mimochodem ač se zdá, že je to věc psychologie tak v důsledku to léčí lékaři zcela jiných oborů. U mne to navíc bylo komplikováno velkým množstvím léků (jež nesměli být vysazeny), jež sami o sobě velmi ubírají chuť jíst cokoli. pozřít.
Souhlasím - 2 • Nesouhlasím
Nahlásit
Tak každý jsme jiný a různé věci sneseme různou měrou. opustit někoho v tak těžký chvili, pro to snad neexistují slova... ale osud jim to vrátí!
Souhlasím - 1 • Nesouhlasím
Nahlásit
Ligerisku: Na osud nevěřím, co se týká toho co prostě šel za jiným tak i to dokáži pochopit.Pravdou je, že to bylo těžký právě proto v jakém jsem byl stavu. I dle záchranářů mi chyběla doslova jedna hodina.měl jsem teploty skoro 42°C . Ale také je fakt, že onen kluk co mne opustil volal záchranku. Takže mi vlastně pomohl a zachránil život, neboť sám mám fóbii z nemocnic. Mimochodem musel je tam seřvat neboť na příjmu je víc zajímala kartička pojištěnce a jiné administrativní kecy než aby mne odvezli na JIPku. To ostatní netřeba popisovat.
Fogacer: aspoň že tak, spíš s tou rodinou, že ti mají být bližší... jak se říká, budoucnost je pevně daná a osud si tvoříme sami. pravda je obojí, budoucnost je daná zkrze naše rozhodnutí
Souhlasím • Nesouhlasím - 1
Nahlásit
Ligerisku,mimochodem každý můžeme být jiní ale nemoci mají stejný průběh u všech. PPP je jen důsledek nikoli věc výběru.
Nn, v tom hraje roli genetika (imunita a odolnost vůči nepříznivým látkám) a vliv prostředí (jak po chemický stráne, tak psychický)
Ligerisku: rodina mne odvrhla ještě v době kdy jsem byl malý a přesto jsem je měl rád a stále mám. A mimochodem často mi pomohli a pomáhají zcela cizí lidé bez nároků na cokoli a to je věc jež mne na tomto světě těší víc než cokoli jiného.
Takže seš na tom po stránce vlastního růstu líp, než tvoje rodina :-)) chápu, že je máš rád, člověk musí tyhlety lidi litovat, protože si tím co dělají ubližují akorát hl. sami sobě a tím i ostatním... ano, myšlenka, že jsou mezi námi i dobří lidé dává člověku motivací žít, to znám moc dobře ;-)
Já nelituji lidi, jen jejich skutky. A protože málokdy poznáme proč se tak chovají nemůžeme člověka odsoudit jen na základě toho jak se chová. Ovšem jeden rozdíl je. Nestýkám se s lidmi jež jsou zahledění jen do sebe a okolní svět a příroda je jim cizí.A s lidmi o kterých s klidem prohlásím, že pro vlastní hloupost nevidí ani svůj stín.
Odsuzuju odsuzování. je snadné smát se hlouposti dítěte, nebo litovat ho že mu to nejde. ale když dotyčný začne ze své hlouposti ubližovat druhým, tak už to sranda není a měl by dostat pár pohlavků, aby se probral. používám to s tím dítětem, páč mi přijde, že většina dospělých se chová jako malý děti
Souhlasím - 1 • Nesouhlasím
Nahlásit
Spoluzacka na gymnaziu mela (snad stale jeste ma, i po 10 letech od matu***y) mentalni anorexii. Pohled to byl smutny, o to vic, ze i pres masivni intervenci odborniku skoncila v nemocnici s akutnim metabolickym selhanim.
Poruchy prijmu potravy jsou podle meho nazoru odrazem vlastniho vnimani se. Neprijeti sveho tela, svoji identity a vnitrni konflikt mezi tim, jaky jsem a jakym chci byt. Jak to konci, vsichni vime. Ti stastnejsi se zavcasu smiri, nebo alespon nauci smirovat se, ze jejich predstava o jejich ja nemusi beze zbytku korelovat se skutecnosti.
Poruchy prijmu potravy jsou podle meho nazoru odrazem vlastniho vnimani se. Neprijeti sveho tela, svoji identity a vnitrni konflikt mezi tim, jaky jsem a jakym chci byt. Jak to konci, vsichni vime. Ti stastnejsi se zavcasu smiri, nebo alespon nauci smirovat se, ze jejich predstava o jejich ja nemusi beze zbytku korelovat se skutecnosti.
Souhlasím - 1 • Nesouhlasím
Nahlásit
Přihlas se a napiš svůj názor. Nemáš svůj účet? Zaregistruj se.