Kdy jste byli nejšťastnější?

Od pondělka 11.8 :)

Od narození, protože život a zdraví je dar, který si uvědomíme až na sklonku života, kdy už se těšit nemůžeme.

Když na mně poprvé po našem společném milování můj přitel usnul. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Hlavu měl na mém hrudníku a já mohl celou tu dobu vnímat jeho tlukot srdce a jeho dech. Teplem svého těla mne zahříval, až jsem se málem roztopil :o) Přál bych si, aby tato vzpomínka nikdy nevybledla.

Když jsem měl harmonickou rodinu a nebo se mi tak aspon zdála..... od tý doby jdu do sraček. Rodina je dost důležitá;)

V tomto věku .)

Nejšťastnější jsem, když spím. To mě totiž nikdo nesere :D

Když se ráno probudím a stále se cítím zdravě, a ještě nemusím po doktorech :-))))))))

Keriim
Myslím, že to budeme šťastný taky :D
Štěstí se mění věkem :D :D

Mění, mění, jednou budeme šťastní že se nám ještě postaví :-))), zatím to ale nehrozí, adame

Joooo, tak u mě to je taky už hodně dávno. S mým druhým přítelem, který mě měl opravdu rád a byly to nejlepší léta mého života.

Nejšťastnější jsem byl, když jsem byl dítě a nevěděl jsem, že jsem gay.. V pubertě jsem zjistil, že mám homofobní rodiče... Zlatý dětství! :)

Kdyz me domu prisli bedny ke kompu Logitech Z-2300 s laskou jsem byl vzdy nestastnej, ja zamilovan jak d***l s kratkym rukavem a opacna strana heterak nebo holka, ktera byla noo.....nic. UPRIMNE!

Zatim jsem byl nejštasnější když jsem si v 18ti koupil auto o kterém jsem od svých 13ti let snil, bohužel štastnější moment zatim nebyl, v říjnu bude možná lepší čas, inu je lépe a lépe, zbavil jsem se letos po dvou letechnějakých problémů (důvěřoval jsem se svými financemi špatným lidem...) a teď je mi lépe a lépe i když jsem přišel o dost :) Ale stejně mi pořád v životě něco schází..

Dumal jsem dlouho - a nevím. Obtížný výklad slova nejšťastnější. Asi ve chvíli, kdy mě přijal můj děda, ortodoxní prvorepublikový voják. Ale to jsem byl malý a nevěděl ani to, že mám radost, hodnotím zpětně. Přečtete si Kerouacovu knížku Mag, aspoň první slova. Nebo Školu malého stromu Forresta Cartera, tu celou. Pochopíte.
No a pak samozřejmě když se jen tak volně držíme v objetí s mým klukem. To jsem nevyslovitelně šťastnej.
Ale protože superlativ může patřit jen jednomu, tak děda. Ten byl nakonec tak dobrej, že kdybych mu řekl, že potřebuju půjčit aspoň čtvrt hlasu pro svého kluka, myslím, že by kývnul.

Nejšťastnější jsem poslední dva a půl roku. Mám přítele, jsem smířený sám se sebou. A když něco nevychází, hold smůla. Nějak bylo, nějak bude.

To se takhle těžko řekne. Nejšťastnější jsem každé ráno, za to, že se probudím DOMA a ve zdraví v blízkosti rodiny, ale zároveň mě čeká spousta povinností a práce ten den, takže je to vlastně takový paradox. Po stránce..(jak to jen říci) ...citově/sociální jsem se cítil nejlépe asi před pár dny, kdy jsem s klukem, kterého miluji mohl ležet vedle sebe na studené zemi a koukat na nebe (já na něj on na nebe). Protože je hetero a o mých citech neví, tak to opět bylo něco úžasného, ale zároveň bolestivého. Ale ničeho v životě nemáme litovat a ze všeho si máme brát jen to pozitivní, takže tak. :)

Řada odpovědí zde je velice hezkých. Ale ono je vůbec zapeklitá otázka, co je to to štěstí. Říkají, že prý je to vlastně taková dlouhodobá mírná spokojenost. No ale pak ta otázka tak trochu míří asi jinam.

Můj den, kdy jsem byl nejstastnejsi clovek na svete byl ten, kdyz sem rekl tatovi, ze jsem gay a on mi rekl ze mu to nevadi a ze me ma rad.

Ted jsem štastní, mam manžela a nezajima mě kdo co mluvý.

Když jsem nebyl na kluky... :/