Skutečný příběh: Nebezpečná hra mezi milováním a HIV

Magazín › Gay › Skutečný příběh: Nebezpečná hra mezi milováním a HIV 22. 06. 2014 / Autor: Aleš T.

Snad poprvé v životě vnímám čas jako něco nesmírně vzácného a cenného. Po všem, co jsem v posledních měsících zažil, mě některé věci, o kterých jsem si myslel, že mě nikdy nemohou potkat, děsí nejen svou hrůzností, ale především svou všudypřítomností. V tento okamžik se cítím klidně – jako kdyby ze mne tyto řádky snímaly všechnu tíhu.

Ve škole nám říkali, že HIV vstupuje do těla nepozorovaně. Usadí se v organismu jako nezvaný host, nedává o sobě vědět a až po čase se projeví v plné síle. A ačkoliv se dá velmi dobře rozpoznat a léčit, možná nikdy nebudeme schopni ho zcela zničit.

Potkali jsme se v baru

S Michalem jsme se poprvé potkali v baru a okamžitě jsme si padli do oka. Přesto na pouhou pusu došlo až na třetím rande. Řekl bych, že ta láska byla taková, jaká by měla být. Měli jsme toho dost společného a zároveň jsme měli svoje vlastní zájmy, které jsme mohli jeden druhému představit. A i když jsme byli venku třeba šest hodin, vždycky jsme se měli o čem bavit.

Po dvou týdnech jsme se rozhodli, že spolu začneme chodit. Všechno bylo na dobré cestě. Trávili jsme spolu alespoň každý druhý den. Ať už jsme se spolu ulívali ze školy, šli na kávu, drink, do klubu, na procházku, k vodě, do kina nebo jsme se jen tak váleli u jednoho z nás doma, vždycky jsem byl hrozně šťastný, že ho mám.

Tak by to pokračovalo ještě dlouho, kdyby nedošlo na ten osudový pátek. Byli jsme v baru a zrovna měli skvělou akci na panáky, takže jsme se ještě před půlnocí pořádně opili. Michal mi řekl, že dnes večer jeho rodiče nejsou doma. Bylo jasné, co tím chce naznačit.

Foto: © Depositphotos.com/bogdan.hoda

Sex bez kondomu

Dorazili jsme k Michalovi domů. Z kuchyně dotáhl další alkohol. Nepamatuju si, kolik jsme toho vypili. Nakonec jsme skončili v posteli jeho rodičů. Předehru jsme úplně přeskočili a šli rovnou na věc. Sex bez kondomu jsem tenkrát měl poprvé v životě a mohu potvrdit, že je to skvělá věc. Udělal jsem se v něm a poté jsme oba spokojeně usnuli.

Pochybnosti o tom, zda jsem udělal správně, jsem neměl hned. Trvalo pár dní, než se mě obavy zmocnily. Na internetu jsem si vyhledal všechno možné – kolik lidí HIV má, jaké jsou statistiky, příznaky, příběhy obětí. Až tehdy jsem si uvědomil, že jsem se Michala vlastně nikdy neptal, kolik kluků mu už prošlo postelí, zda se vždy chrání a jestli se někdy nechal testovat. Nechtěl jsem to však vytahovat, protože takové otázky se neposlouchají příjemně a nechtěl jsem, aby získal dojem, že si o něm myslím, že je nějaká děvka.

Tak jsem svoje starosti jednoduše potlačil. Všechno zůstalo při starém, ale znovu jsme spolu už nespali. Náš vztah se ale posunoval dál – já poznal několik jeho přátel a on několik mých. Svou orientaci před okolím ještě stále tajím, a když jsem s Michalem ležel v parku na dece v pozici, která by rozhodně nešla označit za kamarádskou, a bylo mi jedno, jestli nás takhle někdo uvidí, uvědomil jsem si, že ho miluju.

Jedním z důvodů, proč se mi strach z možné infekce podařilo tak úspěšně potlačit, byl fakt, že by stejně nešla rozpoznat, protože inkubační doba jsou dva měsíce. Když uplynulo sedm týdnů od naší vášnivé noci, nemohl jsem svoje obavy dále popírat.

A tak jsem Michalovi všechno řekl. Byl v šoku a vypadal naštvaně, ale řekl jen, že si myslel, že o něm mám lepší mínění. Když ale viděl, jak jsem z celé situace vystresovaný, řekl mi, že si přece můžu zajít na test.

Tenkrát poprvé

Ještě nikdy předtím jsem na testu nebyl. Vypadalo to, že Michal nechce být do záležitosti dále zatahován, a tak jsem poprosil o doprovod mého kamaráda Filipa. Ten si předtím nechal celou historku povykládat.

„Nemáš se čeho bát. I kdyby ses chtěl nakazit HIV, nebylo by to vůbec jednoduché. Pokud jsi pasiv, šance na přenos je 1:100 a pokud aktiv, šance na přenos je 1:1000,“ řekl mi, když jsme se potkali na obědě den před testem.

„Kde jsi vzal tyhle čísla?“ podivil jsem se.

„Je to z normálních výzkumů. Samozřejmě to nebude úplně přesné, protože ti lidé si nepamatují, s kým vším spali a jak,“ pokračoval, „ale aspoň máš nějakou představu.“

„To by ale znamenalo, že lidé spolu spí bez kondomu v jednom kuse, když je šance na přenos 1:1000,“ řekl jsem.

„Však taky že ano,“ řekl Filip, „nejčastěji ho proto chytnou lidé, kteří spí nechráněně každý večer s někým jiným. Bohužel… může se to stát i těm, kteří mají nechráněný sex jedinkrát v životě a prostě mají smůlu.“

Všude na internetu se dočtete, jak takové testy probíhají. Že se vás zeptají na pár osobních věcí, že vám vezmou krev a že si za deset dní máte přijít pro výsledky. Nikde se ale nedočtete, že po cestě do nemocnice vám bude rychle bušit srdce a že ho nebude moct přeslechnout. Já jsem měl skoro pocit, jako bych byl naplněný jedem.

Po prvním výslechu na „recepci“ následuje čekání. Někteří se jdou nechat testovat, někteří si jdou pro výsledky. Většinou vidíte z ordinace vycházet lidi, kteří se usmívají od ucha k uchu, protože se dozvěděli, že jim nic není.

Úmyslné lhaní

Na testování jsme šli ráno před školou. Hned první hodinu jsem měl písemku a v čekárně by bylo času dost, ale vůbec jsem se nemohl soustředit. Konečně vyvolali moje jméno. Filipa jsem nechal v čekárně a vstoupil do ordinace.

„Tak co vás trápí?“ zeptala se přísně vypadající doktorka.

Když už jste u doktora s něčím tak vážným, není nad to si trochu zavymýšlet.

„Nechráněné pohlavní styky,“ řekl jsem.

„To jich bylo více?“ zeptala se doktorka.

„Dva, jeden s klukem a jeden s holkou,“ lhal jsem.

„Dobře, uděláme testy z krve a z výtěru močové trubice,“ řekla doktorka, „nyní ještě pár otázek.“

„Jistě.“

„Praktikujete vaginální styk?“

„Ano.“

„Praktikujete anální styk?“

„Ano.“

„Praktikujete orální sex?“

„Ano.“

„Polykáte?“

„Ano.“

Výtěr z močové trubice byl nakonec nejhorší částí celého vyšetření. Sestra mi do močové trubice strčila dřevěnou tyčku a kroužila s ní kolem dokola.

„Au,“ zaúpěl jsem.

„Máte nějaké problémy při močení? Pálení, svědění?“

Nemám, chtěl jsem na ni zakřičet, ale pokud jste si nevšimla, právě jste mi vrazila tyčku do péra. Au, sakra, tohle je můj nejhorší sexuální zážitek.

Odběr krve mi nikdy nevadil. Když jsem byl malý a měli mi brát krev, ošetřující sestra mi řekla: „Neboj se, to jenom pichne jako včelička.“

Podíval jsem se na ní skepticky a odvětil: „Tohle mi nemusíte říkat. Já vím, že to bude bolet.“

Na tomhle vyšetření jsem injekci, která se plnila krví, sledoval přímo fascinovaně.

„To bude všechno,“ oznámila doktorka, „pro výsledky si přijďte za deset dní.“

Deset dní! Čekat tak dlouho je na zbláznění. Tu dobu jsem se musel opravdu zaměstnávat jinými věcmi, protože jinak se moje myšlenky neustále stáčely k výsledkům.

„Na to si zvykneš,“ řekl mi Filip, „všichni jsou z výsledků vždycky na nervy. Ale to takhle budeš mít ještě hodněkrát v životě.“

Foto: © Depositphotos.com/Wavebreakmedia

Nejsem žádný dějepisec a mám hokej i v nejzákladnějších letopočtech, ale jednu věc si pamatuju: Nějakého chlápka odsoudili k trestu smrti. Věznili ho v cele a každé ráno mu bylo sděleno, zda bude poprava dnes nebo ne. Tak to s ním bylo déle než rok, než ho nakonec opravdu popravili. Asi vím, jak se u toho musel cítit.

Také jim podlehl

Michal nakonec podlehl pochybnostem také a nechal se otestovat následující den. Bylo těžké trávit s ním čas, a tak jsem vyhledával společnost Filipa a Alžběty, mojí nejvěrnější fag hag.

„Neřeš to pořád. Na HIV se už dneska neumírá,“ řekl Filip. „Moderní léčba dokáže nemoc zpomalit o čtyřicet šest let.“

„Ale nedávno psali, že letos umřelo už devět lidí,“ odporoval jsem.

„To jsou všechno případy z osmdesátých let, nebo lidé, kteří se neléčili,“ odpověděl.

„Kolik vlastně stojí léčba?“ zeptal jsem se.

„Nic,“ řekl Filip, „všechno platí pojišťovna.“

„Aha,“ řekl jsem.

„Podívej, je ti sedmnáct. Kdyby někdo sedmnáctiletý dostal HIV, zemřel by v šedesáti třech letech. A jak tě znám, tak je pravděpodobnější, že zemřeš na otravu alkoholem nebo rakovinu plic.“

„Díky za útěchu,“ řekl jsem ironicky.

Dva různé pohledy

Mezi rakovinou a AIDS je velký rozdíl. Zatímco rakovinu může dostat každý bez ohledu na to, jaký má životní styl, za AIDS si člověk může sám. Člověka s rakovinou společnost polituje, u člověka s AIDS prohlásí, že každý je svého štěstí strůjcem.

„Ale i tak,“ řekl jsem, „i když budeš žít, co dál? Kam tě vezmou do práce? Kdo s tebou bude chtít chodit? Kdo si tě bude chtít vzít? Kdo s tebou bude chtít spát?“

„Ve světě už je HIV a AIDS pouze společenský problém,“ řekl Filip, „Česká republika je v tomhle, jako ve spoustě dalších věcí, neuvěřitelně pozadu.“

Na všechny odborné otázky jsem už měl odpověď, a tak jsem s Alžbětou kecal o „holčičích hloupostech“. Hulili jsme u toho trávu, takže když jsem vedle ní usínal na gauči, pořád dokola jsem opakoval: „Já nechci umřít.“

„Neumřeš,“ řekla mi, „já to vím.“

Škola mě v průběhu deseti dní pořádně zaměstnávala, ale přesto jsem se těšil na a zároveň bál dne, kdy jsem si chtěl jít pro výsledky.

„Já vím, že šance jsou malé,“ prohlásil jsem, „ale co kdyby? Doma ani nevědí, že jsem gay. Co kdybych takhle přišel jednou k večeři a prohlásil, že jsem gay a navíc mám nevyléčitelnou nemoc?“

„Tvoji rodiče se mají na co těšit, až zjistí, co všechno vyvádíš,“ řekl můj kamarád Marek, „úplně to vidím: „Ahoj mami, jsem gay, málem jsem dostal smrtelnou nemoc, piju, kouřím, hulím trávu a pořádám orgie ve vaší manželské posteli“.“

„Tak zaprvé,“ řekl jsem, „čtyři lidi nejsou žádné orgie.“

A když bylo samozřejmě uvolňující vtipkovat, bál jsem se pořád stejně, možná dokonce každým dnem víc. Den před dnem výsledků jsem večer nemohl usnout, a tak jsem se spálil sám na balkóně.

Jde se pro výsledky

Probudil jsem se s blaženým pocitem, protože jsem věděl, že ať to dopadne jakkoliv, bude to dnes. Po cestě do nemocnice jsem se snažil na nic nemyslet, a tak jsem si pustil hudbu do sluchátek. Pravdou ale je, že Lanino pochmurné Born to Die mi na klidu nepřidalo.

„Vy si jdete už jenom pro výsledky, že?“ zeptala se mě sestra na „recepci“.

„Ano,“ odpověděl jsem.

Pochodoval jsem sem a tam po čekárně a opakoval si Jsem negativní, jsem negativní, jsem negativní jako kdyby to byla nějaká mantra.

Sestra zavolala moje jméno. Doktorka seděla za počítačem a četla nějaký dokument. Posadil jsem se na židli. Krve by se ve mně nedořezal.

„Ještě nemám v počítači výsledky chlamydie,“ prohlásila po chvilce.

Chlamydie? blesklo mi hlavou. Kdybych měl HIV, tak by asi neřešila nějakou chlamydii, nebo jo?

„Tady jsou,“ řekla.

Sledoval jsem doktorčin soustředěný výraz.

„Takže… všechno je v naprostém pořádku,“ řekla doktorka. „Nic jsme nenašli ani v krvi ani ve výtěru.“

Cítil jsem, že se usmívám. Nemohl jsem si pomoct a usmíval jsem se jako největší idiot.

„Děkuju,“ řekl jsem, rozloučil jsem a vyklopýtal z ordinace.

Kámen, který mě tížil na srdci dlouhých osm týdnů, konečně spadl. Skoro bych řekl, že spadl doslova, protože bych mohl přísahat, že se mi kráčelo lehčeji. Svoje pochybnosti o Michalovi jsem nechal v ordinaci.

Do začátku školy zbývalo ještě dlouhých čtyřicet minut, a tak jsem se stavil u tety. Nečekala mě, ale i tak jsem měl skvělou snídani. Necítil jsem nic jiného než vděčnost.

Ve škole jsem před první hodinou u skříněk objal svoji kamarádku Terezu.

„Nějaká speciální příležitost?“ zeptala se.

„Jo,“ usmál jsem a řekl jí, odkud přicházím.

„Bál ses?“ ptala se.

„Hodně.“

„Učil ses na tu fyziku?“ zeptala se.

„Ne, vůbec jsem se nemohl soustředit,“ přiznal jsem, „ty?“

„Taky ne.“

Podívali jsme se na sebe rádoby vyčítavým pohledem. Usadili jsme se v lavici a následující test jsme podělali společně.

Moje matka nebude mít radost, že ta fyzika dopadne špatně. Ale až se jednou dozví, že jsem byl na mnohem důležitějším testu, snad se na to bude dívat jinak.

Byl jsem šťastný a měli jsme s Michalem krásný večer. Druhý den ráno jsme jeli do nemocnice pro jeho výsledky. Nevypadal tak nervózně jako já a za to měl můj obdiv.

A teď Michal

„Co vy tady zase děláte?“ podivovala se sestra.

„Jsem si to tu oblíbil,“ odpověděl jsem.

Michal zmizel v ordinaci. Čekal jsem, že každou chvíli vyleze ven. Trvalo to nějak dlouho a mě se zmocnil nepříjemný pocit. Asi po třech minutách vyšel ven. Vypadal zničeně. Doufal jsem, že si ze mě střílí. Že je to jeden z jeho žertů, za které bych mu nejradši vrazil.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Pozitivní,“ řekl.

„Cože?“

A v té chvíli se můj svět, který se včera upevnil, rozpadl. Nevěděl jsem, co mám dělat. S tímhle jsem nikdy nepočítal. Natáhl jsem kolem něho ruce, ale odtáhl se.

„Promiň, radši bych teď byl sám,“ řekl nakonec.

Přikývl jsem hlavou a utíkal pryč. Byla to poslední slova, která mi kdy řekl.

Nevím, o čem jsem přemýšlel, když jsem šel do školy. Nedával jsem pozor a nemohl jsem se dočkat konce vyučování více než obvykle.

„Spousta lidí má HIV. Ale HIV neznamená smrt. Prostě se s tím naučí žít,“ řekl Filip, „někdy se věci prostě stanou a i když to často trvá dlouho, nakonec se s nimi dokážeme vyrovnat.“

„Nemůžu chodit s pozitivním,“ řekl jsem, „to je… je to nefér. Bojím se, že nenajdu nikoho podobného.“

„Řekl bych, že je nefér, že s ním tak jednáš jenom kvůli nemoci,“ řekl Filip, „ale souhlasím s tebou. S nemocnými nemůžeš jednat stejně jako se zdravými.“

Nedozvěděl jsem se, jestli to Michal chytil někdy dávno, nebo jestli mě podvedl během našeho prvního měsíce. Ale jak se říká, někdy je lepší na nic neptat.

SMS, kterou nechcete číst

O několik dní později mi v jednu ráno od Michala přišla SMSka: Ty bys mel byt na mem miste. Spals s tolika klukama.

Bolelo to víc, než bych očekával. Rozhodl jsem se, že mu nebudu odpovídat. Nemohl jsem usnout, a tak jsem se spálil.

„Tohle už nechci nikdy zažít,“ řekl jsem Alžbětě, „budu držet celibát.“

Alžběta se rozesmála upřímným smíchem.

„Tak to bych chtěla vidět,“ prohlásila nakonec.

Nakonec jsem si slíbil, že nebudu spát s každým, kdo se mi bude líbit. Ale je to těžké: když člověk ví, že je zdravý, je snadné říct si YOLO a vlézt s někým do postele. V takových chvílích si vzpomenu, jak bylo hrozné čekat na výsledky. Jak jsem nemohl usnout. A zatím to funguje: už jsem pět zájemců poslal do háje a jsem za to rád.

Michal mi pořád chybí. Doufám, že jednou přijde den, kdy nebudu myslet na jeho pohřeb, kdykoliv zavřu oči. Že budu moct vlézt do vany, aniž bych se rozbrečel kvůli tomu, jak náš vztah dopadl. Čas ale odnese všechnu bolest. Věřím tomu. Vlastně na to docela spoléhám.

Možná to otevře oči i vám

Díky tomu všemu vím o HIV a AIDS víc než pravděpodobně většina učitelů na naší škole. Dokážu být vděčný už jenom za to, že jsem naživu.

„Tak celibát?“ smál se Filip. „Ale cílem života není přece žít co nejdéle. Smyslem celého života je toho zažít co nejvíc. A my, gayové, máme skvělý život, jakmile vyřešíme otázky typu „Jak to vzali ve škole?“ a „Co na to rodina?“. Nikdo nám ale nikdy neslíbil, že to bude bez rizika.“

„Máš pravdu,“ řekl jsem, „ale teď chci nějakou dobu mít zábavu, o které jsem si jistý, že mě nezabije.“

Vytáhl jsem z tašky pytlíček se skérem. Filip měl v očích natěšený výraz.

Následující den jsem se měl k večeru sejít s mojí kamarádkou Denisou. Na poslední chvíli to odvolala. Od narození má v srdci díru, kvůli které nesmí cvičit a dělat spoustu věcí, které zdraví lidé mohou. A když ji začne pobolívat, musí zůstat doma a odpočívat. Moc lidí to neví. Nikdy jsem se jí neptal na žádné podrobnosti, jenom jsem jí řekl, že je mi to moc líto. Je to na nic, mít srdce, které nefunguje úplně správně.

Na světě jsou ale mnohem horší nemoci.