Pavel: Otec mě vyhodil z domu, když zjistil, že jsem gay
33letý Pavel Kovala (Centaur) bydlí v Praze. Baví ho E.V.P. technika a vše mezi nebem a zemí. Když rodičům oznámil, že je gay, následovaly 3 roky bez domova. Všem proto vzkazuje: „Posečkejte, neudělejte unáhlenou chybu“.
1. Kdy sis poprvé uvědomil, že jsi na kluky?
Tak to už je opravdu hodně let. V 15 letech jsem již tušil, že mi kluci nevadí.
2. Co tě přimělo jít s „pravdou ven“?
K tomu mě přivedly neuvážené emoce. A že jich bylo. Hlavně jsem byl velmi roztržitý kluk, což mi zůstalo, takže i tímto to bylo především.
3. Jak dlouho ses odvažoval, než to někomu řekneš?
Ani minutu, bohužel. Zkrátka jsem u nedělního oběda oznámil, že se mi líbí kluci, což jsem neměl dělat. Bylo mi čerstvých 17 let a narozeninový dort byl toho svědkem, co se dělo pak.
4. Komu jsi to prvně řekl? Jak reagovali?
První byli rodiče, v tom jsem byl zas poslušný. Nikomu jsem takové pocity neříkal, bylo to také zřejmě tím, že jsem byl jedináček a vystačil jsem si s takovými informacemi pouze v kruhu rodiny. Proč jsem to řekl, bylo z neuváženosti a neměl jsem nikoho, kdo by mi řekl „ještě s tím počkej, ještě není ten správný čas“. Reakce byla „tvrdá zeď“.
Otec, ačkoli to byl velice chytrý a uznávaný pán (učitel dějepisu, zeměpisu
a matematiky), dostal zkrat a zašeptal, abych mu zmizel z očí a že se nemám vracet. Matka byla konsternována, ona v takových situací nikdy nebyla schopna proslovů.
V ten den jsem odešel z domu. První noc jsem absolvoval na chodbě domu, druhou ve sklepě a třetí na ulici. Čtvrtou noc jsem si jen zašel sbalit tašku domů a odešel na vlastní pěst. Vrátil jsem se až po třech letech.
Můj otec tím později prý hodně trpěl, že nejsem doma a brzy litoval toho, co mi řekl.
Matka mi vždy pak psala, abych se vrátil, ale já měl tvrdou hlavu. Po třetím roce mi pak psala, že otec umírá a že by mě rád ještě viděl, pokud mu dokážu odpustit.
Šel jsem pak do nemocnice, kde otec ležel. Bohužel osud nám setkání už nepřál a otec zemřel 15 minut před mým příchodem k němu.
Takový zkrat, jaký dostal otec, může postihnout i normálně uvažující lidi. To není o tom, že by otec musel být špatným otcem.
Vzalo mi to 3 roky bez rodiny a hlavně otce, kterého jsem neviděl po tu celou dobu. Už bych si to hned rozmyslel a plácl to až později, kdybych tušil, co to přinese za životní zkoušku a trápení.
5. Setkal ses s odporem od nábožensky založených lidí?
Ano, setkal jsem se s tím. S tím se musel setkat snad každý gay. Žijeme ovšem v moderní době a ne ve středověku.
6. Co bys poradil klukům, kteří jsou ve stejné situaci, jako jsi byl ty?
Klukům, kteří měli podobný život, jako jsem měl já a skončili bez prostředků a opory sami, třeba kvůli vlastní hrdosti nepřekážet těm co nás odmítají, vzkazuji, aby na tyto zlé časy nevzpomínali ve zlém. Brzy jsme dostali příležitost zakusit tvrdou realitu gay světa. Byli jsme tím pádem tak o mnoho napřed než ti, kterým rodiče pomáhali či byli s nimi.
Podařilo se nám překonat vše, i když jsme na to byli sami a za to můžeme být vděční, že jsme na to měli dost sil. Vzkazuji těm, kteří se teprve ocitají v takové tísni jako tehdy já, ať nepodléháte.
Žít se dá, i když to není lehké. Máte dnes mnoho prostředků a různá centra pro takové gaye bez domova, kteří vám pomohou v těchto zlých chvílích a poskytnou vám zázemí a oporu. My jsme tohle dřív neměli, ovšem vy už to dnes máte a máte se kam obrátit.
Pokud se rozhodujete, zda to říct rodičům, neudělejte unáhlenou chybu, stejně jako já. Pokud máte přítele a chcete to oznámit, posečkejte, protože vás takové oznámení může připravit o vše a už to nikdy nemůžete vzít zpět. Mějte na paměti, zda vám to stojí za to.
7. Koho považuješ za gay ikonu?
Bohužel taková ikona se pro mě ještě nenašla.
8. Co bys vzkázal lidem, kteří nemají rádi gaye?
Aby věděli, že existují gayové, kteří naopak nemají rádi je. (smích)
9. Jací kluci se ti líbí?
Víte, to je taková zvláštní věc u mě. Mně se vždy líbili velcí a mohutní muži.
10. Jakou nejvíc gay věc jsi kdy dostal?
Ano, tak na to si pamatuji velice dobře. Dostal sem tehdy ještě VHS s filmem „Noci šelem“. O tom filmu jsem snil a měl jsem z toho velikou radost. Ten film už asi moc lidí znát nebude.
11. Jakou nejvíc gay věc by sis přál?
To vám také povím rád. Znovu bych si přál ten film. Já ho totiž před léty někam dal, ale už nevím kam.
12. V čem tě tvoje orientace omezuje?
Pokud si člověk vybere ten správný směr své gay orientace, tak v ničem.
13. Myslíš, že ti tvoje orientace přináší nějaké výhody?
Dříve mi přinášela velké výhody. Poznal jsem osobně díky této orientaci spoustu zajímavých lidí. Nebýt této orientace, asi bych to štěstí neměl a nikdy bych je nepoznal. Prozradím, že jednou takovou osobností byla Helena Růžičková. Kdyby můj tehdejší přítel nebyl režisér (jméno nebudu prozrazovat), sotva bych jí poznal osobně.
14. Jak vnímáš internetové seznamování?
Vnímám to jako obrovský skok kupředu, ale také zároveň i vzad. Příliš mnoho všemožných lákadel v podobě krásných svalnatých a cool kluků a na obyčejné seznamování už není místo. Tento způsob seznamování vidím jako pokušení než seznamování. Opravdový kluk na seznámení se našel lépe dřív. Vnímám to paradoxně hůře už dnes.
15. Co si myslíš o registrovaném partnerství a adopci dětí?
Na to musí být, jak já říkám, nátura. Já osobně bych do toho nešel, protože vím, že bych to nezvládl. Na otcovství musí být chlap stavěný, aby na to měl. Já takové muže obdivuji, jelikož pro gay život je to nesmírná odvaha.
A také na to musí být především dva, protože na jednoho by to byl dosti náročný čin i nápor. Nejsem proti tomu, pokud to zvládají.
16. Zaujal tě druhý Prague Pride?
Víte, já býval kdysi velkým fandou za práva gayů a dokonce jsem se i sám zúčastnil dvou demonstrací v Karlových varech. Pamatuji si, jak jsme za to dostali i peníze, které jsme pak všichni společně utratili za oběd a prohlídky města.
Byly to moc hezké vzpomínky na tu dobu. Byli jsme plní ideálů, což je taková ta moje „vintage historie“ (smích). Ovšem, já těm moderní, jak vy říkáte Prague Pride hnutím, už nerozumím. To už nechávám jiným, když myslí, že nám to pomůže.
17. Je něco, čeho bys chtěl dosáhnout?
Já už nepotřebuji ničeho dosahovat. Stačí mi, abych na stará kolena nebyl sám a měl dobré lidi kolem sebe.
18. Jak relaxuješ a jakým způsobem dobíjíš energii?
Dříve jsem dobíjel energii v kapele a v muzice, ale dnes už mi k relaxaci stačí lehnout a zhlédnout pěkné filmy.
Pavlův profil: Centaur
50 názorů ke článku
No jen ji hodit seno a podojit :-D
Coming out je super, fakt jsem si to užil >>> jde a udělá ho taky
Nespěchejte, může být průser, viz. já >>> jdou a stejně ho udělají aneb mě se to nemůže stát :-D
...na pravdu nechod dokud ten čas není k dispozici,
...mluvit všem lidem nic neříkej, nemají to v srdci,
...a ty se budeš smířit vše to co tenkrát stalo.
Frankie19: Web je pro kluky z Česka a ze Slovenska :)
Jsme rádi, že tu máme i Slováky :)
Celý příběh je, doufám, asi reálný, ovšem hodně protkaný Pavlovou nesmířlivou povahou. Otce mohl vidět kdykoli v průběhu oněch let, kdy se rozhodl rodiče vytrestat za "homofóbní" projev u oběda. V sedmnácti asi člověk uvažuje jinak, přesto tři roky je dlouhá doba na uležení některých věcí a zmírnění pocitu křivdy. Pavel, podle mého soudu a podle toho, co v článku pověděl, trpí komplexem dokonalosti a také sebelítostí. A to je, pardon, kombinace vražedná. Není to tedy o tom, že jsi otce nestihl před jeho smrtí, ale o tom, že jsi ho pohřbil. Ono otřepané "Hřešit je lidské, odpouštět je božské" platí beze zbytku, i pro takové situace. Můj coming out nebyl nikterak klidný a rodiče také přijímali novou skutečnost jen zvolna, přesto jsem je neopustil. Ono je velmi snadné "vyblít" pravdu s pocitem výhry nejbližším. Težší ovšem bývá ony nejbližší provázet i jejich náročným obdobím po. Trpělivě vysvětlovat a stát při nich. U rodičů to platí o to víc, že často mívají pocity viny a selhání. Opustit je jen proto, že řeknou něco ve zkratu, není projevem síly osobnosti, ale osobní prohry. A proto asi cítím z toho článku tolik (sebe)lítosti.
No a druhá věc. Odpověď na ot. č. 17: "Já už nepotřebuji ničeho dosahovat. Stačí mi, abych na stará kolena nebyl sám a měl dobré lidi kolem sebe." To je co toto? Syndrom vyhoření? Mučednický postoj nebo role oběti? Co se muselo stát v životě člověka, jemuž je jen 33 let, aby prohlásil, že jeho život skončil? Je mi jen o něco málo méně a rozhodně se necítím na konci. Ba naopak. Mám tolik plánů a cílů, že kdybych začal hned teď, tak je nestihnu.
Pavle, přestože jsem doposud vyjadřoval nesouhlas a k***iku, cítím s Tebou. Dovedu si představit, a v mojí profesi i posoudit, cítění a myšlení člověka ve Tvojí situaci. Ve 33 letech nic nekončí, nýbrž život začíná. Takový člověk už ví co chce, nepodléhá tolik trendům a víc si jde za svými sny. Současně mívá už víc možnosti a prostředků k jejich naplnění. Jsou to nejlepší léta co do množství energie, schopností a zkušeností. Využij jich, nebudou se opakovat. Neudělej stejnou chybu, jako s tátou a zabojuj!
Držím pěsti.