Proč milujeme parchanty, ale chodíme s hodnými kluky?
Nejsou to tak vzácné momenty, kdy si navzájem brečíme na rameno s kamarádkami, stěžujíce si, že kluci jsou bastardi. Ale je tomu vskutku tak? Není to spíše tak, že se držíme co nejblíže jim, a přehlížíme ty, kteří jsou nás hodni více?
Protože kdyby tomu tak nebylo, možná bychom se stále nedostávali do té stejné situace, pořád a pořád dokola, nebo přinejmenším někteří z nás.
Každý je sobec
Život mě naučil jednu věc. Každý je v jádru sobecký parchant, tak nás příroda stvořila, abychom přežili v aréně evoluce a pouze společnost, kterou formujeme, a její pravidla nás naučila tyto aspekty našich povah kontrolovat, takže jsme schopni víceméně žít pospolu, ale stále někteří lidé to umí kontrolovat lépe než jiní, a proto se k tomu dostanou později. Tolikero o tomto.
Jsme pragmatici
Ale stále nám to nevysvětluje, proč se zamilováváme do mizerů, přestože víme, že jsou špatní, a proto s nimi obvykle nechceme chodit. A to je první odpovědí. Toho pravého partnera do života si vybíráme podle jistých standardů, které musí splnit, aby to mohlo fungovat.
Je to věc pragmatičnosti, která je další podstatnou vlastností v boji o přežití v životě. Přesto je to stále srdce, které si vybírá partnera do lásky. A srdce je slepé, vidí pouze v křivkách. Shledávám to stejně jako s „Hair efektem“ nebo jakýmkoli jiným efektem založeným na odvedením pozornosti od toho, co je důležité, což je v otázkách lásky vždy to, co tkví uvnitř.
Foto: bevgoodwin, Flickr, Creative Commons
Hledáme si důvody
Jako Hair efekt odvádí pozornost od vokálů, plná peněženka od vzhledu a krásy, dobré vyznění od skutečných záměrů, parchanti mají své efekty také. Já osobně je souhrnně nazývám „bastardita“, což může být po čertech vzrušující věc.
Parchanti mají povětšinou svůj vlastní druh síly, která nás ohromuje. Jsou ostří, strozí, zábavní a jsou tajemní a až nebezpečně dobře vypadají, což je činí zajímavými.
Málokdy dávají jistotu, takže je stále, oč se snažit a oč bojovat, což umí být velmi zábavné. Jednoduše řečeno, mohou vyhlížet jako rytíři v blyštivých brněních, přičemž jejích leskem je to, co nás činí slepými před tím důležitým – jejích duší.
Sníme o někom jedinečném
Možná je celý život pouze o efektech, možná je milujeme, jelikož bez nich by každý byl stejný a my všichni přitom sníme o něčem, někom jedinečném. Dokud ovšem nepotkáme někoho, kdo není, kdo má pouze efekt bezpečí, pochopení, objetí, polibku, klidu... což jsou možná ty nejcennější věci, které můžeme hledat, a podle nichž si nakonec zvolíme životního partnera.
Takže, milujeme parchanty, ale chodíme s hodnými kluky? Tak úplně nemyslím, nemyslím si dokonce ani, že znám odpověď, ale jsem si jistý jednou věcí. Můžeme milovat i ty, s kterými chodíme, ale oba, jak parchanta, tak hodného kluka, milujeme dvěma rozdílnými způsoby a oba mohou být skvělé. Záleží pouze na tom, co chcete.
Také máte pocit, že se zamilováváte do parchantů?
|
Foto: brentgambrell, Flickr, Creative Commons
26 názorů ke článku
Nejde o sráče ani snílky, to je povrchní...
Ze sve zkusenosti bych rekl, ze se zamilovavame do svych predstav o tom clovekovi. Vidime muze/kluka/chlapa tak, jak ho chceme videt. Jednak je to hormony, druhak touzime s nekym sdilet zivot, okoli nas muze "tlacit" (uz by ses mel ozenit, mel by sis nekoho najit) a tak dale. A pod tim vsim muzeme snadno prehlednout hromadu dulezitych detailu.
Takze se pak muze stat, a casto stava, ze puvodne super kluk (rozumejte, nas obraz toho kluka) je zcista jasna linej povalec, nebo hajzlik, nebo nemakacenko, nebo mamanek... A stale je treba mit na pameti, ze jsme si prave toho naseho povalece/hajzlika/nemakacenka/mamamka do zivota pustili jen a jen my sami. Nikdo nas prece nenutil s nim randit, nebo ano?
Existuje tzv. teorie attachmentu, ktera mimo jine popisuje proces vytvareni vztahu mezi dospelymi. A neni bez zajimavosti, ze muzi podvedome hledaji svoji matku, respektive jeji vlastnosti. Da se z toho vyvodit jednoducha poucka: chces li poznat sveho muze, poznej jeho matku. Nerad bych ted tvrdil, ze je to absolutni pravda, nicmene matky nasich muzu casto podaji pravdivy obraz o tom, jaky je jejich syn. Jablko prece nepada daleko od stromu...
A nakonec. Kdyz uz se nam stane, ze procitneme z opojeni a vidime partnera v "cele jeho krase", neni to duvod panika***. On i linej povalec muze mit jine prednostim, ktere nam budou imponovat. A stejne tak neni treba hned opustit drsnaka nebo mamanka. Je to jen a jen o nasem vlastnim rozhodnuti, svobodnem rozhodnuti.
Takze panove, narovnat zada, vypnout hrud a s chuti do toho!
"Ahoj, som rád, že si skočil na môj profil. Pokiaľ si povrchné, samoľúby alebo hľadáš sexuálne povyrazenie, ušetrím Ti čas. Pokiaľ ale hľadáš pre vážny vzťah hodného, stabilného, citlivého chlapca, ktorý už o živote vie svoje, a má rebríček hodnôt zrovnaný, tak mi napíš, budem veľmi rád. Ako asi väčšina ľudí som si prežil svoje, a viem čo znamená slovo láska a dôvera. rád ťa poznám, ak máš tiež srdce a hľadáš krásu človeka nielen podľa toho, akú fotku má na svojom profile alebo ako vyzerá, alebo koľko má rokov a pod ... Chcem chlapca pre život, porozumenie a lásku. Nechcem ťa meniť, ale ak nám to spolu sadne, zahrniem ťa láskou a pozitívnou energiou. Tak neváhaj a napíš, ak som ťa zaujal, alebo to máš v živote podobne ako ja. Teším sa na Teba. Verím, že tu si, a že sa mi ozveš. "
