Mají gayové svůj život spjatý s internetem?

Internet. Bezpochyby jeden z největších a nejmocnějších vynálezů naší doby. Každý den s ním přicházíme do styku. Stejně tak se sociálními sítěmi, které nás údajně mají sbližovat. Život spousty gayů po celém světě je s nimi nerozlučně spjat. Valná část z nich nabízí nějakou možnost hodnocení. Nejsou ale naše kroky tímto výdobytkem techniky řízeny dříve, než je zdrávo?

Ano, tvrdí se, že internet nám život zlehčil. Do jisté míry je to určitě pravda. Studium, kontakt s bližními, zábava, nákupy, povinnosti. Nic z toho nebylo nikdy tak snadné jako dnes.

4 % především

Pouhé kliknutí a pár úderů do klávesnice nás můžou dostat za hranice našich domovů i životů. Velkou část „čtyř procent“ obzvláště pak. O možnosti najít nespočet dalších homosexuálů, navíc ve svém okolí, seznámit se pohodlně a bez obav z okolí, moci si dokonce vybírat, se naším předchůdcům ani nezdálo. Ale je to skutečně sen, nebo nás klamou naše „virtuální“ smysly?

Těžko se ubránit pocitu, že skrze internet si téměř vidíme do talíře. Síť totiž dostává svému jménu. Možná výstižnější by bylo nazvat ji pavučinou nebo haldou zamotaných klubek. Skrze dráty a vlny našeho připojení se táhne totiž kromě dat i obří množství osudů a událostí, které zůstaly uvězněné mimo skutečnou realitu.

Stačí pouhé otevření profilu na gay seznamce a už dochází ke skutečné interakci a živé percepci, leč založených na pouhém obrazu na míle vzdáleném empiricky nabytým informacím a dojmům.

Vzhled až na prvním místě

Prý první věcí, kterou člověk zaznamená, minimálně podvědomě, při setkání s cizincem, je jeho vzhled. I v počítačovém prostředí fungujeme obdobně až na malou výjimku. První dojem je totiž záležitostí o něco rozvětvenější. Skládá se nejen z pohledu na člověka, ale i z dalších složek, jež na nás působí.

Profil takto nefunguje. Nikdy neobsáhne to, co skutečné první setkání s člověkem a následný první dojem. Vidíme pouze odraz jedince, jeho otisk, do značné míry navíc zkreslený. Nezbývá nám tedy než soudit člověka pouze podle tohoto obalu, nebo spíše otisku. Jenže neučili nás, že knihu nemáme soudit podle přebalu?

Přeci jen fotografie mohou být zavádějící. Všichni se na nich snažíme vypadat co nejlépe a někomu se to dokonce podaří, zatímco jiní utrpí na obrázku nepěknou plastiku. Tak či onak, první zkreslení je na světě a s ním může přijít i první mylný úsudek. Málokterá fotografie ke všemu umí zachytit duši, kouzlo jedince, bez kterého pak může vyhlížet fádně či dokonce ošklivěji než ve skutečnosti.

Další rána

Následně přichází další rána. Co v reálném světě následuje – vystupování, vyjadřování, představení, to nám poskytuje pouze pár vyplněných kolonek. Ty mohou být mylné.

Do značné míry jsou totiž tato okénka pouhými škatulkami. Každý se snaží zapadnout do té nejpřijatelnější, přičemž i my máme tendenci vybírat si to stejné. Informace, které tak o jedinci získáváme, jsou založené pouze na výčtu pár vybraných nehybných a němých údajů, zatímco zůstáváme ochuzeni o to, co normálně zaznamenáváme mimo vědomí, o vší živoucnost toho druhého. Jediná stránka najednou znamená celý příběh.

A tak tedy přichází na to, že onu pomyslnou knihu, kterou ani nemůžeme vzít do rukou, soudíme, aniž bychom ji vůbec otevřeli a mohli do ní nahlédnout. Připočteme-li k takovému úsudku určitou povrchnost, tragédie je na světě. Můžeme ji stejně tak dobře nazvat předsudkem. Udělení či neudělení znaménka nějakého druhu pak může zhatit naši možnost poznat někoho, koho bychom za jiných okolností přivítali ve svém životě nebo naopak naši odvahu někoho oslovit. Možná nás internet přeci jen předem rozděluje, ale je už na každém z nás, jakou realitu si pro svůj život a myšlení zvolí.

Titulní foto: antichrist, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.