Máte zlomené srdce? Lámou nám jej jiní, abychom my zlomili ostatním
Každý se s tím setká jednou v životě, ať má štěstí či smůly, kolik chce. Tak jako první láska patří k velmi silným zážitkům, tak k nim určitě náleží i první zlomení srdce. Prý poté se náš pohled na věci změní a člověk se nezdaru nemůže vyhnout a prý se z něj učí. Je však možné, že se učíme též jak zlomit srdce, a že tuto dovednost získáváme od těch, kteří kdysi zlomili nás?
Těžko někdo spočítá to množství citátů, které byly vyřčeny rozličnými osobnostmi na téma první lásky a bolesti z nezdaru, který mohou znamenat. Vždyť jen v kolika knihách, filmech a jiných uměleckých zpracováních je pojednáváno o tomto mezníku? Postupem času jsme se naučili vnímat je jako klišé, jako pouhé příběhy, které nás doprovází spolu s dalšími životem.
Ale možná mají svůj význam jakožto zážitky. Určitě mají, vždyť právě zkušenosti nás prý činí těmi, kým jsme. A následně jsme to my, kdo tvoříme vztahy.
Po celý život
Stará fráze praví, že „první láska je jako los, který nevyhrává, ale jeho číslo si pamatujeme po celý život“. Samozřejmě nám nohy nemusí nejvíce podrazit zrovna první láska, může to být kterýkoli z našich vztahů, když na to dojde. Nicméně jiné přísloví praví, že „staré lásky nerezaví“. Je možné, že pokud v nás přetrvávají, tak v nás přetrvává i něco z jejich nezdaru, co následně ovlivňuje naše kroky? Něco, co nás dále naviguje v našich vlastních neúspěších?
Nikoho z nás to asi netěší
Nepatří mezi nejpříjemnější zážitky, ale každý k onomu momentu jednou nejspíše dojde, kdy musí zlomit srdce někomu jinému. Leč o těchto chvílích se moc nemluví. Je to tím, že jsou to záležitosti tak běžné, nepodstatné nebo temné? Odpověď by se dala hledat dlouho, ale co když se v těch momentech skrývá i něco, co vypovídá o nás?
Možná když se zahledíme více, uvidíme podpis toho, kdo zlomil dříve srdce nám na způsobu, jakým my jsme jej zlomili někomu dalšímu. Třeba zvolíme citlivější přístup či podobný, to už je spíše otázka osobnosti, co ale samotná situace?
Mnohdy se mohou až překvapivě podobat té, ve které jsme se v minulosti nacházeli i my samotní.
Nakonec říká se, že člověk se z chyb učí. Tím pádem se naučí jim i vyhýbat. Ve výsledku se tedy můžeme naučit vyhýbat situacím, které se podobají těm, jež pro nás představují starou lekci.
V takový moment se ale může jevit, že role jsou poněkud prohozené, přestože tomu tak nutně nemusí být.
Jsou takové momenty vůbec nutné? Co když si tak sami šlapeme po štěstí? Nakonec to, že jsou si věci podobné, neznamená, že jsou automaticky stejné. Vždyť není víno jako víno. Obě mohou být sice červená, ale přesto se lišit chutí. Přesto ochutnat víno je snazší, to je pravda, přeci jen ráno nás maximálně může bolet hlava, zatímco po nezdařilém pokusu v lásce nás bude bolet srdce.
Stále ovšem je tu ta možnost, že díky něčemu, co může být stejně tak dobře pud sebezáchovy i pouhá zbabělost, se zbavujeme předčasně dobrých možností, ať už na cokoli. Ale znamená to tedy, že dávné rány, které nám byly zasazeny, vláčíme napříč svými následnými vztahy, že se třeba změníme částečně k obrazu toho, kdo nás poznamenal v minulosti?
Ať už je odpověď jakákoli, je třeba se smířit s onou stopou, kterou v nás v minulosti někdo zanechal. Ne snad proto, abychom ji vypudili, to pravděpodobně není ani možné, leč proto, abychom nemuseli doplácet na chyby, kterých se dopustil již někdo před někým jiným, třebaže i před námi, neboť ty už by měly být splaceny. A také proto, abychom jednou nezjistili, že jsme zlomili krom jednoho nevinného srdce i to vlastní.
Titulní foto: 54679131@N05, Flickr, Creative Commons
3 názory ke článku
a) "Každý se s tím setká jednou v životě, ať má štěstí či smůly, kolik chce. Tak jakoprvní láska patří k velmi silným zážitkům, tak k nim určitě náleží i první zlomení srdce. Prý poté se náš pohled na věci změní a člověk se nezdaru nemůže vyhnout a prý se z něj učí. Je však možné, že se učíme též jak zlomit srdce, a že tuto dovednost získáváme od těch, kteří kdysi zlomili nás?"
- nesouhlasim s tim, ze kazdy musi projit rozchodem, mam okolo sebe pary, ktere spolu ziji od prapocatku doposud, klidne 60 let... Mozna by priste neskodilo mene pausalizovat a podsouvat tolik svuj osobni postoj.
b) Možná když se zahledíme více, uvidíme podpis toho, kdo zlomil dříve srdce nám na způsobu, jakým my jsme jej zlomili někomu dalšímu. Třeba zvolíme citlivější přístup či podobný, to už je spíše otázka osobnosti, co ale samotná situace?
- ja jsem se zahledel do techto radku velmi a nenasel jsem v nich vyznam, bud mi unikl nebo tam neni. Nerozumim tomu, proc by mel nekdo cinit druhemu to, co jemu samotnemu neni prijemne. Samotny fakt, ze je nekdo kok*t a k***ts*y se s nekym rozejde jeste neznamena, ze ten opousteny partner se k***tismem nakazi a bude nasledovat prikladu sveho ex...
c) Stále ovšem je tu ta možnost, že díky něčemu, co může být stejně tak dobře pud sebezáchovy i pouhá zbabělost, se zbavujeme předčasně dobrých možností, ať už na cokoli. Ale znamená to tedy, že dávné rány, které nám byly zasazeny, vláčíme napříč svými následnými vztahy, že se třeba změníme částečně k obrazu toho, kdo nás poznamenal v minulosti?
- ano, je to presne takto. Lide jsou ve sve podstate nastaveni tak, aby prezili, udrzeli svuj rod. Proto se jen malokdo dobrovolne vystavuje nebezpeci.Proto lidi casto voli cestu "nejmensiho odporu", cimz si ale docela dobre muzou ohradit pole pusobnosti. A o tom, ze nas lide v nasem zivote meni a pretvari neni pochyb, clovek je soucasti spolecnosti a spolecnost je zivy organismus. Reaguje na aktualni situace, adaptuje se aktualnim potrebam, stejne jako kazdy jeden clovek v nem.
Cele je to opet, bohuzel, prilis hutne a tezko citelne. Clovek se musi prilis soustredit na dejovou linku, takze mu pri cteni unika autoruv zamer :(
