Dovol mi, abych tě představil rodičům. Proč se vlastně bojíme setkání?

Asi všichni tu situaci známe. Téměř v každém vztahu dojde na moment, kdy vzniká „my“, na moment, který je pro mnohé noční můrou – seznámení s rodinou či přáteli protějšku.

Někdo má tendenci tu chvíli oddalovat, někdo se ji snaží naopak přivolat. V čem ovšem tkví ona mračna, jež visí nad seznamováním se s „in-laws“ (rodinou partnera) a přáteli partnera?

V minulosti, kdy volba budoucího druha nebyla záležitostí snoubenců, ale spíše jejich rodičů, bývalo zvykem, že muž navštěvoval rodinu slečny, které se dvořil, aby se v ní dobře uvedl a dostal následně požehnání k sňatku. Slečny pak byly uváděny v rodinách mládenců z obdobného důvodu – aby získala sympatie a bylo zjištěno, zda je vhodným přírůstkem do rodiny.

Začíná to být vážné

Dnes si sice už své nastávající můžeme vybrat sami, přesto nám něco z oněch zašlých časů přetrvalo do dnešních dnů. Stále se tvrdí, že když jsme představeni rodině partnera, začíná „to být vážné“.

Zásnuby jako Facebook

Obdobně to bývalo s přáteli. Neodmyslitelnou součástí „zveřejnění“ vztahu dříve bývaly zásnuby, které zpravidla byly grandiózní společenskou akcí. Dá se říci, že šlo o obdobu dnešního označení vztahu na sociálních sítích.

Ano, zásnuby nám sice odpadly z programu, aby dva lidé „spolu začali chodit“, ovšem i dnes v nás přetrvává pocit, že pokud vztah není náležitě ohlášen základně přátel či právě na sociální síti, tak není tak zcela oficiální. Seznamování začíná.

Je možné, že i když se změnila společenská pravidla, tak stále v podstatě ctíme staré konvence, byť jinými, moderními prostředky?

Proč ale tedy máme pocit, že seznámení se s těmi „na druhé straně“, je tak důležité, že se jej bojíme nebo jej naopak vyžadujeme?

Procházíme věkem, který si snad méně než kdy dříve zakládá například na hierarchii. Na jedné straně je společnost uvolněná a propletená, až to mnohdy hezké není, leč na druhé je anonymnější oproti dřívějším epochám. Schválně se zeptejte, kolik toho víte o lidech ve své ulici a kolik o lidech v té své době věděli vaši prarodiče.

Možná právě proto se snažíme do přátelských a rodinných zákoutí přítele proniknout. Opět se zeptejte, tentokrát však na to, zda se nedomníváte, že seznámení s těmi lidmi by vám mohlo přinést odpovědi na otázky, které ohledně partnera a jeho života máte. Dále nás často přepadá nutkavá myšlenka, že získáme více prostoru, který bychom s naším vyvoleným mohli sdílet, budeme-li sdílet přátelé i to, že třeba zjistíme, co to vlastně dělá, když není s námi.

Bojíme se

Jaký je ovšem důvod toho, že se setkání, ať už s přáteli nebo rodinou, tolik bojíme? Děsíme se více toho, co nám o partnerovi prozradí nebo toho, jak zapadneme, a co prozradí o nás?

Ať už z možností skončí zakroužkovaná kterákoli, jsem si téměř jist, že ať mají přátelé sebevětší význam, pár tvoří pouze dva lidé. Proč by nás téměř v hrsti měli mít lidé, které jsme ani ještě nepoznali? Nejsou snad každému předsudky protivné? Nemá se celá věc spíše tak, že si sami vinou určité melodramatičnosti stavíme partnerovy blízké předčasně do nebezpečného světla?

Není se čeho obávat

Buď, jak buď, je nutno si uvědomit, že našimi „protivníky“ či „soudci“ jsou také pouze lidé z masa a kostí, jako jsme my, kteří jsou ze setkání s námi se vší pravděpodobností stejně tak nesví jako my. A po zdravé logické úvaze též dojdeme k závěru, že se s námi setkávají dobrovolně (alespoň více či méně) a stejně tak my s nimi, a na obou stranách panuje alespoň nějaká ochota vycházet.

Nakonec jestliže v nás úžasnou bytost vidí naše druhá polovička, proč bychom ji nemohli ukázat i těm okolo ní, když s ní určitě musí mít něco společné.

A ať už bude situace probíhat jakkoli, podpora a pomoc partnera je vždy k nezaplacení. Vždyť přeci na nic bychom neměli být sami – ani na jeho přátele.

Titulní foto: 23165290@N00, Flickr, Creative Commons

JKP / další články autora ›

Autor článku žije a dýchá uměním, pro momenty inspirace a osvícení. Alfou a omegou, snem i cílem, jsou pro tohoto pragmatického hyperracionálního fantastu elegance a móda.