Skutečný příběh: Proč mohou fungovat vztahy s velkým věkovým rozdílem?

Poměrně často se tu objevují dotazy, mohou-li vztahy s velkým věkovým rozdílem fungovat a přežít. Sám v jednom takovém žiji, ale doposud jsem se necítil dost povolaný se vyjádřit. A cože se změnilo? Inu, o víkendu jsem navštívil svého kamaráda od Budějovic, kterého jsem doposud znal jen z online světa.

Párkrát jsme si tu napsali. Poměrně záhy jsme zjistili, že nás sice rozděluje více než 200 kilometrů vzdálenosti, nicméně mnoho našich zájmů je společných. Umění, věda, pedagogika, sociální cítění a další témata, o kterých jsme mluvili někdy celé noci. Jirka mě fascinoval a stále fascinuje svojí volnomyšlenkářskou náturou, která poměrně značně rezonuje s mojí dost staromódní povahou.

Jakkoli se mi zprvu zdálo, že je Jirka rádoby bohém, který zevluje a utrácí peníze za hlouposti, postupně jsem mu začínal přicházet na chuť. Jirkovi je něco málo přes 30. Živí ho umění, příležitostně učí, píše články a věnuje se veřejně prospěšným projektům. Žije s partnerem, který je jeho protipólem.

Mirek, skvěle vypadající padesátník, nemá pro svět umění příliš vloh, nebo alespoň se tak tváří. Je manažerem srdcem i duší. Za roky praxe vybudoval slušnou kariéru. Naučil se předvídat, myslet hodně dopředu, vést lidi kolem sebe k jasně definovaným cílům. A myslím, že zdánlivě nespojitelné světy se spojily právě pro onu diskontinuitu. Jako když škádlíte kyselinu zásadou. Reakce nemusí být nijak prudká, nemusí dokonce být vůbec žádná. Zkuste ale přidat vyšší teplotu nebo tlak a začnou se dít věci. A ony se dějí. Salámista Jirka coby lučavka královská leptá odolnou zásaditou slupku stratéga Mirka. Nemusím asi popisovat, jak prudká reakce může nastat; a že už jich pár nastalo. Jeden by řekl, že ti dva se vzájemně trápí, ničí, nejsou si souzeni a nehodí se k sobě. No jo. Co když ale Jirka potřebuje vedle sebe pevný bod, který dá jeho surrealistickým dnům alespoň základní řád a smysl? A co když naopak Mirek ve své nalinkované životní pouti občas potřebuje zvolnit a nadechnout se jinak než v práci nad fakturami? Voilà, trefa do černého!

Já a Lukáš

Psal jsem o svém kamarádovi Mirkovi, který je o téměř 20 let mladší než jeho partner. A také jsem v úvodu psal, že i já žiji ve vztahu s věkovým rozdílem. Mně, stejně jako Jirkovi, je lehce přes 30. Na rozdíl od něho ale já žiji s partnerem o 9 let mladším. Lukáš, předtím než jsme se poznali, žil u rodičů. Vloni dokončil školu a měl jen málo návyků a zkušeností v samostatném životě. Ačkoli jsem nikdy neinklinoval k mladším ročníkům, neb jsem si myslel, že mě nemají čím zaujmout, Lukáš mě rychle vyvedl z omylu. Neopeřený mladíček s ještě teplým maturitním vysvědčením mě den za dnem při našich schůzkách přesvědčoval, že podceňovat ho by bylo nesprávné.

Řekl bych o sobě, že jsem konzervativní, tradičně laděný člověk. Připouštím, že místy jsem třeba moc kritický, jindy zase lpím na věcech nevalného významu, nebo se moc urputně biju za svoji pravdu. A ten můj mladíček mě bez skrupulí nazve pravými jmény, pojmenuje moje slabosti, občas sarkasticky si ze mě utahuje. Já jemu evidentně dodávám nadhled, držím ho nohama na zemi nebo třeba naopak popostrčím k překonání nějaké výzvy. Vůbec v našem soužití vidím dost paralel se soužitím Jirky a Mirka.

Ti dva jsou spolu přes dva roky, Lukáš a já rok a půl. Konflikty, slzy, negativní emoce, hádky a noci strávené odděleně; to všechno bylo. A ráno druhý den jsme si sedli a povídali. Nebo jsme šli ven mlčky. Napětí povolilo a dořešili jsme předchozí konflikt. Hmatatelně jsem vnímal, jak Lukáš nebyl zvyklý a jen nerad přistupoval na kompromis, jak mu bylo proti srsti mluvit o našich chybách. Stejně tak jsem já potlačoval svoji zlost ve chvílích, kdy jsme se měli domluvit na řešení. Jako když se vyjednává o míru. Nikdy přece není dobře, aby byli jen poražení. Lepší je, když nastane smír, tedy když vyhrají strany obě, byť za cenu ústupků. Někdy činíme ústupky, které v daný okamžik vypadají jako kapitulace. Jenže s ohledem do budoucna mají velký význam. Lukáš stejně jako já se snažíme dbát dohod, které jsme učinili, plnit vzájemné sliby a konflikty zbytečně nevyvolávat.

Když teď čtu, co všechno jsem napsal o Jirkovi a Mirkovi, o Lukášovi a o sobě, vidím v našich příbězích několik shodných prvků. Věkový rozdíl ve vztahu, ten jsem nastínil hned zpočátku. Pak taky dva vztahy, v nichž jeden je silnější člen. A jako silnější člen přejímá odpovědnost nejen za sebe ale i za toho druhého. Být silnějším totiž neznamená moci všechno a nemuset nic. Naopak. Silnější jedinec by měl především chránit ty slabší. Je třeba ale tak činit opatrně, nestát se mentorem nebo autoritou.

To, myslím, by zavánělo pozicí síly a diktátem. Naopak. Silnější partner by měl láskyplně nechat toho druhého, aby si osahal a vyzkoušel všechny věci. Dát radu a radit jsou dva zcela odlišné pojmy.

Mít jiný názor není špatně

A dozorovat nebo hlídat už je jednoznačně přes čáru. Nikdo přece nechce doma namísto partnera závislého syna a stejně tak nikdo nechce žít s drábem. Další charakteristickou vlastností našich vztahů je velká míra polarity. Jirka a Mirek jsou tak odlišní, až spolu dohromady tvoří pevný a nerozlučný celek. Rozdíly v jejich povahách, zkušenostech, pohledech na svět, názorech a hodnotách jsou místy propastné, podobně jako rozdíly mezi Lukášem a mnou. Jenže? Mít jiný názor není špatně.

Nesouhlasit, kultivovaně nesouhlasit, je základem diskuze. A diskuze je cestou kupředu. Ti dva jsou natolik kultivovaní, že spolu diskutovat umějí. Už se to naučili. Nenechali se odradit prvotními nezdary. Když jsme u názorů a jejich prosazování... Jiným zajímavým společným rysem je právě schopnost udržet a rozvíjet svoji vlastní osobnost a názory i v pozici slabšího partnera. Možná, že někomu vadí nazývat někoho „slabší jedinec“. Jenže, a to je další příslovečná vlastnost, právě „slabší jedinci“, se kterými Mirek a já žijeme, umějí nás „silné jedince“ naprosto vyvést z konceptu. Kolikrát Lukáš pronese pár slov, která mi naprosto změní pohled na věc. Nebo třeba Jirka, když rozčileného Mirka, který je před bezvědomím z naštvání z práce, uzemní tím, že mu bez ptaní udělá čaj a večeři. V tom tkví síla našich „slabších“ poloviček. Nejsou totiž vůbec tak slabí, jak by mohlo někoho napadnout. Jen jejich síla tkví jinde, projevuje se jinak a není vidět, aniž by si člověk dal práci vidět ji.

Mohou tedy vztahy s věkovým rozdílem fungovat? Za sebe říkám: ano, mohou. Sice obtížněji, sice bývají naplněny mnoha drsnými kompromisy a ústupky, které stejně staří partneři podstupovat nemusejí, zato ale potkají-li se dva dostatečně vyspělí lidé, kteří mají zájem budovat, bývá takový vztah pevný. Právě onen věkový rozdíl, nestane-li se rozdělovníkem, je klíčovou spojkou. Když si oba partneři uvědomí své odlišnosti, přistoupí na někdy i diametrálně jiné způsoby života, dostane se jim obohacení. Rozdíly jsou totiž rozdíly jen tehdy, jsou-li tak vnímány. A stejně tak se tytéž rozdíly mohou stát cenným pokladem, je-li s nimi jako s cenností nakládáno.

Titulní foto: © Depositphotos.com/yuriyzhuravov

Karel Spěšný / další články autora ›

Autor článku píše o všem, k čemu má, co říct. A někdy i o tom, k čemu by nic říkat neměl.