Otevřený dopis: „Pokud můj registrovaný partner – voják – padne v boji, nemám nárok na nic“, píše Antonín a vyzývá ke změně zákonů

Napsal nám Antonín P., který zákonodárce prosí a žádá o to, aby zákony byly férové i pro gaye a lesby. Pokud by totiž jeho partner – voják – také padl v boji, zůstal by Antonín na okraji a bez právní jistoty.

Přitom stačí změnit jen jedno slovo v zákoně. „Jedním slovíčkem navíc zajistíte rovnocenné zákonné postavení všem vojákům a jejich rodinám,“ píše Antonín, který žije v Ostravě.

„Píši vám ze svého ověřeného emailu, abych se nestal výkřikem do virtuální tmy. Nepočítám se mezi aktivisty a lobbisty a přesto se zajímám o dění v naší zemi. S velkým zármutkem jsem přijal zprávu o úmrtí tří českých vojáků,“ vysvětluje na úvod v dopise. 

Dobrý den dámy a pánové,

jak jsem již předestřel, zajímám se o dění kolem sebe. A protože jsem občanem této země a současně homosexuální orientace, je jaksi přirozené, že se zajímám i o témata související s LGBT problematikou.

Doposud ani jednou jsem neoslovil vás, „ty nahoře“ s jakýmkoli přáním či prosbou. Nyní činím svoji premiéru. Pro tři hrdiny a pro všechny ty, kteří nejsou postaveni před zákonem stejně, nikoli vlastní vinou.

Dovoluji se obrátit na vás všechny, o kterých se domnívám, že máte více možností a pravomocí, zejména pak na své poslance za Ostravu, okres Ostrava-město, na Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo obrany a na všechny parlamentní strany.

Pátral jsem po zákonech, které upravují vojenskou službu. Dohledal jsem jmenovitě zákon č. 221/1999 Sbírky. V jeho rámci jsem se vyděsil nad paragrafy § 141 a § 142. V obou zmíněných se hovoří o situaci, ve které padne voják a o následném postupu vůči jeho pozůstalé rodině. Mé rozčarování bohužel nerozptýlil ani zákon o registrovaném partnerství č. 115/2006 Sb.

Víte, jsem gay. Na tom dnes již není nic zajímavého. A jsem také občanem České republiky. A mám svoji rodinu, registrovaného partnera. Velmi mne rmoutí stav, ve kterém zákony naší země, konkrétně výše zmíněné paragrafy, explicitně pamatují pouze na manželky vojáků, hrdinů. Víte, já bych byl rád svému muži manželem. A jistě i on mně. Není však legální cesty, jak toto uskutečnit.

Přesto, můj partner by mohl být stejným padlým hrdinou, stejně bránit svobodu a mír. Jeho život je jistě roven životům všech ostatních vojáků, i nevojáků. A navzdory tomu bych se po tragickém úmrtí svého partnera ocitl na okraji, bez právní jistoty. Nikoli proto, že by můj partner – voják – plnil své povinnost jinak nebo byl jiným vojákem. Nikoli. Ocitl bych se ve vakuu jen proto, že můj partner není dle litery onoho zákona mojí manželkou.

Totožná právní ledovka by mne zastihla i v případě přiznání důchodu po zemřelém vojáku – partnerovi. A co víc, v § 142 onoho zákona se ve 3. odstavci objevuje slovo „manželce“, což ovšem vylučuje možnost přiznání důchodu také manželům vojaček z povolání.

Víte, nechci ve vás vyvolat dojem, že za každou cenu bojuji za práva LGBT komunity. Není to tak, ačkoli bych jistě měl mnoho nápadů. V tomto svém psaní vás prosím a žádám, abyste zvážili vložení jednoho slova do výše popsaných paragrafů. Oním slovem myslím „partnera“. Jedním slovíčkem navíc zajistíte rovnocenné zákonné postavení všem vojákům a jejich rodinám. Vždyť přece heterosexuální voják pracuje stejně jako jakýkoli jiný voják. Heterosexuální voják je manželem své ženě stejně jako kterýkoli jiný voják může být partnerem svému muži.

Moc bych si přál, aby moje prosba nezůstala ve složce spam vašich poštovních schránek. Moc bych si přál, abychom my všichni měli stejné postavení před zákony, abychom my všichni bez ohledu na rodinnou situaci mohli být stejnými vojáky se stejnými rodinami.

Za váš čas vám děkuji.

Z Ostravy vás zdraví

Antonín P.

Titulní foto: © Depositphotos.com/coolfonk